ZAS JEDNOU SVOJI.

ZAS jednou při sobě, zas jednou svoji!

co poklid rozdvojil, zlá bouře pojí;

přec jenom našli jsme v jednom se pluku –

a zas tak bratrsky tisknem si ruku.

Ti, kterým na hlavy sníh už se klade,

ti, jimž plá nadšení na tváři mladé,

kde kteří pracují, myslí a cítí,

ve výhni křivdy v jeden kov sliti!

Pod jedním praporem! – bez všeho hesla,

jakoby vichřice nás k němu snesla; –

a jak to kladivo do kovu buší,

tep jeden v srdcích, jeden žár v duši.

Pod zdraným praporem zmlklého lidu,

co časy přinesou čekáme v klidu. –

„Svou vlast si ochraňte!“ z hrobů to duní.

Vy, mrtví, ztište se! – Stojíme u ní!