Zas jeseň promluvila...

Zas jeseň promluvila k srdci mému,

hlas její vůně květů uvadlých,

šum listí suchých v mísce vodojemu,

kde vlnek zlatých zmlknul roj a smích.

V plášť mlhy zahalena tiše kráčí,

do oken mých se smutně zadívá;

hled její plný slz, a v tichém pláči

dál stoupá pustým krajem truchlivá. –

Ó jeseň žití mého zádumčivá!

ó zůstaň u mne aspoň na chvíli;

mně teskno tak, a v duši se mi stmívá,

kde zašlé sny se zase vzbudily.

Svou hlavu k ňadrům zvolna v žalu skláním;

já nechci, nechci více vzpomínat,

pryč snové, jež se slétáte k mým skráním;

nač starý žár zas rozdýmat?

Nač rušíte mě ještě v podjeseni,

kdy srdce netouží víc po štěstí,

kde nebe snů se více nezrůmění,

a květ jen na hrobech jich šelestí...