ZAS KVETE KAŠTAN...

Zas kvete kaštan červený a bílý,

bez plný vůně do oken se chýlí,

vzduch průhledný zem koupá v proudech světla,

i jabloni už stará hlava zkvětla.

Ó básníku, v té luzné kráse jara

na skráni tvé se mračí duma stará.

Sfinx, myšlenka, se krčí v duši tvojí,

své spáry ostří a se chystá k boji:

Neb to jest podíl tvůj na této zemi:

Pták bude lítat stromů haluzemi,

proud bude stříbrem, jabloň květem pláti,

ty půjdeš kol a vždy se budeš ptáti.

Zeď starou, rozpukanou, ze soucitu

květ broskve zastře, v lesku, ruchu, třpytu

roj včel se mihne, třešně bude zráti,

ty půjdeš kol a vždy se budeš ptáti.

Srp zazvoní, klas padne žencům z ruky

a srostou jmena vrytá v staré buky,

a květy aster chladný vítr schvátí,

ty půjdeš kol a vždy se budeš ptáti:

Proč přírodu bůh drží na svém klíně?

proč vesel člověk při chlebu a víně?

proč lásku do srdcí bůh uzavírá?

proč taký smutek z černých lesů zírá?

Teď darmo ptáš se, a přec musíš zpívat,

ve květů dešti starou ránu skrývat,

a po smrti, kdy projdeš taji všemi,

ó ironie! pak zas budeš němý!

To hrozná propast! ať ji zakrýt mohu,

sem jasmín, střemchu, šeřík i květ hlohu;

květ srdce sem, květ země, co jen stačí,

což já! – jen lidstvo po květech ať kráčí!