ZAS KVETOU ŠÍPKY.

Zas kvetou šípky lesním při úvoze,

kde – dávno to – jsme chodili tak rádi;

ten jejich květ jak do vzpomínek svádí,

než osud kouli připial k naší noze.

V říš poesie prch jsi žití prose,

a zdá se ti: sny, touhy, plesy mládí,

jež tehdy žil jsi, oči na obloze,

se změnily v ty květy, čas jak pádí.

Ó, všecko mohlo nyní jinak býti,

jen na rozcestí cestou dát se jinou,

té neudělat tehdy malé chybky;

mžik nepropást, jenž dán jen jednou v žití,

rty zlíbat, které jednou pouze kynou,

kdy duch je mlád a v srdci kvetou šípky!