Zas květy pučí na stromech.

Zas květy pučí na stromech

a v sadu pějou ptáci,

a v dáli v skalných průlomech

zpěv kukačky se ztrácí.

Ó srdce, vzbuď se v důvěře,

tys spalo čas tak dlouhý –

slyš, jaro klepá na dvéře

a je tak plno touhy.

Pln touhy je ten smavý hled,

klín plný květné zdoby,

„Jsem jaro!“ volá, „nesu květ

i na zapadlé hroby.“

„A viz, jak též na květech mých

se rosná slza třpytí –

a koho nedojal můj smích,

ten není hoden žití!“