Zas mluvíš ke mně...

Zas mluvíš ke mně, valná nebes hloubi,

kde jas a stín, kde zář a šer se snoubí,

kde míhají se hvězdné archipely

a v středu měsíc, jich člun stříbroskvělý;

zas mluvíš k srdci mému, země stará,

tou věčně novou bájí svého jara,

svých ptáků zpěvem, tichem svým a bouří

a zdrojů kypěním, a v blescích, v kouři

a v rosné slze na jahody květu,

v cikády smíchu a ve včely letu,

ve stínu smavých bříz a tmavých buků.

Zas mluvíš ke mně, podáváš mi ruku,

jdu za tebou jak děcko dál a stále,

jsem bratr hlohu zkvětlého a k skále

mám tichý soucit, vrba nad potokem

ta kyne mi a s azurovým okem

se směje pomněnka na vlhkém břehu.

Tvou piju sílu a tvou dýchám něhu,

ó přírodo, jsem veselý a svěží

jak míza, která tělem břízy běží

a kypí zlatem na stříbrnou kůru,

a láká třpytnou vážku, šedou můru,

že na pni bzučí to a víří v tísni.

Tak z duše mojí teče mana písní,

ji dávám rád jak skála svoje zřídlo,

ať pták tam smočí duhové své křídlo,

a chodec nohu pomazanou blátem,

plám stejně purpurem i jitra zlatem.