Zas na Petříně jsme. A Praha širá

Zas na Petříně jsme. A Praha širá

a žhavá polednem na kopí věží

paprsky chytá, mlhu rozprostírá

sytého svého dechu, bez otěží

jak oř se žene, tichnouc tam, kde sněží

záplavou květů. V pohledu tom sbírá

má duše myšlenky jak do kytice klasy,

by žeň ti podala. – A ty se ptáš

na lásku mou, jak měřily by časy

neb nálady ty břehy, neb co dáš

mně, Fauste, sám. Tvou ruku k srdci vinu

a říkám: „Hleď, tys pro mne městem celým,

s obsahem jeho, domovem i chrámem;

zábavou, školou jsi mi, sadem stmělým,

kam přemýšlet jdu, nad jezem jsi prámem,

jenž přes hloub přenáší mne. Zkamenělým

jsi pomníkem mých tužeb; uličkami

slepými mlčení tvé, zlé tvé chvíle

kal jejich, v kterém možno utonouti.

Prostory jeho představují cíle

tvých přání, kouty bázeň, přitisknouti

jež k tobě brání mi. Jsi městem celým,

v němž život soustředěn. Jak život ten,

s ponurým děsem záhad, s jásotem

chvil radostných, jimiž je propleten,

jak myšlenku, jež rtů tvých šepotem

se duši sdílí, jako noc, jak den,

jak život miluji tě, Fauste!“ – Mlhy mrak

nám Prahu zahalil. Houšť mračen stála

jak hradba věštbou zlou nám hrozící.

Děs nejistoty naplnil tvůj zrak,

ne můj však. Důvěrně jsem pousmála

se na tebe, na mraky zející

a řekla slavně: „Budou místa stmělá

v životě našem, mlha, slunce, hvězdy,

vše přijde osvětlit i zhalit lásku naši.

Však obrys svůj, jak Praha zkamenělá,

má láska, Fauste, zachová si vezdy.“