Zas o životě někdy vypravuj mi!

Zas o životě někdy vypravuj mi!

Ty muž jsi a já pouhé jenom dítě,

jež naslouchat ti smí i rádo mít tě

a o životě zná jen pohádky.

Ty filosof jsi, jehož život učil,

znáš prostory i ulic bědné kouty,

proč tančí jedni, druzí pějí žalmy.

Ty víš – já tuším jen. Můj osud pouty

s domovem spiat byl, málo poznat dal mi.

Zas o životě někdy vypravuj mi

jak dnes, kdy s tebou byla jsem jen chvíli.

– Tak moudrým je – já říkala si – ví-li

však o tom vyprávět též, co se cítí?

A na světlo jak muška když se chytí

a křídlo ohořelé k zemi klesne –

zář očí tvých mi řasy zaclonily.

A dlouho čekala jsem, zdali hlesne

odpověď vytouženou Faust můj milý.

A ruku mou pak dojat ve své dlani

jsi podržel a řek': Lidskému tvoru

každému jinak lásky cit se jeví.

Mně stačí, vím-li, že je ve prostoru

jak odlesk hvězd, jichž krásu člověk neví

si jinak přiblížit, než v obdivu se kloně.

Můj obdiv lásce od obdivu pro ně

se nijak neliší. A jako k světu,

jenž nade mnou své taje rozprostírá,

bych všední nedovedl pronést větu,

o lásce nemluvím. Mně stačí víra.