Zas přišel dnes a mluvil důvěrně,

Zas přišel dnes a mluvil důvěrně,

jak přítelem mým byl by – Faustův stín.

V kytici slov vždy jedovatý blín

se zamihl a obrys do černě

se halil záhadné. Jak promluvil

svou chvalořeč a ptal se dotěrně

na věrnost Fausta, hlídaje můj klín,

jak stínů roj by vzešlo ze hlubin

samotných pekel. Chvále, pomluvil

mně milence, řka, laskavým že dost,

by jednou mohl méně dobrým být,

neb příliš dobrým, když je lépe skrýt,

co vysloveno bývá pro lítost.

Ač znám mi byl stín Faustův, věrně sled

jak střežil jeho, často měně vzhled

obrysů drahých v chůzi, v pohybu,

pitvorný dávaje jim nesouměr,

přec tak mne zmát, že chvíli v pochybu

jsem upadla a šla, kam lákal směr

dlouhého stínu. Nový obličej

jsem zahlédla, bez očí, myšlení

kde sídlo je. Tak sám Dorian Gray

vyhlížel sotva (na své spasení

když nemyslel a v hřích se pohřížil)

na obraze svém. Stín se nepohnul,

bez očí díval se, bez hmotnosti

mně blízkostí svou přece ublížil.

Jen proto přišel dnes, by ponížil

podobu drahou. S hrůzy výrazem

do dlaní hlavu tisknu, obrazem

dnů nejkrásnějších zahnat chci ten stín,

slov připomínkou, které odrazem

utkvěly v nitru v hladině jak strom,

chci přikrýt jedovatých pomluv blín.

Vše přináším a vzhlédnout důvěrně

se snažím. Stín ten musí odejít!

Než cítím – nemožno se stínu zbýt

a pochyb halím se s ním do černě.