ZAS PŘIŠLY JSTE...

Zas přišly jste, ó večery vy snivé,

vy blahé chvíle pohádek a dum,

zas chýlíte se dlouhé mlčenlivé

jak staří známí k lidským příbytkům.

A staré kouzlo, stará něha tklivá

zas roste v srdci vaším příchodem,

zrak v myšlenkách zas v sněžný kraj se dívá,

a duše dumá, dávným jata snem.

A je tu všecko, jak to bylo v loni:

U kamen dědouš, v klínu vnoučata,

a hoši známí škádlivě se kloní

nad zrůžovělá, smavá děvčata.

A hospodář pod lampou vážným hlasem

čte v kalendáři lásky tesknou zvěsť,

čte s námahou a pokašlává časem,

tu jasní tvář, tu zlobně svírá pěsť – –

A v šerém bytu tichnou šepty, šprýmy,

bez hlesu dívky derou peří dál,

vše naslouchá – – – Za dveřmi zamčenými,

slyš! – jakby kdosi slabě zavzdychal...

Však ticho zas. – – Jen vítr krajem skučí,

tak úpěnlivě, šílence jak hlas – –

a bytem vážně hodin ťuky zvučí,

a přes vše v dálku dumný chvátá čas. – – –

Ó, je tu všecko –: pohádky a báje,

smích, hovor, šprým kol stolu u peří,

teploučké byty, zadumané kraje,

u kamen děd, a Pozor u dveří,

sny vábivé, Amora tajné sítě,

úkradmé šepty, zraky planoucí,

je kmet, je muž tu, je tu jinoch, dítě,

sen dnů těch vzrůstající, hynoucí,

babičky vetché, pouhý dech a pára,

a statné ženy, matky synů, dcer,

se chladem zimy vnadné kouzlo jara,

červánky jitřní, dumný podvečer – – –

A vše a vše, co v chvílích těch se kryje,

zas jásat vidím, dumat, plát, se chvít,

a vše to kouzlo, chvil těch poesie

jak chtěla by se ve mně v píseň slít – –

A cítím maně, srdce mé jak jihne,

a ze hrudi jak mizí dnů těch chlad – – –

Má píseň zní, však slovy nepostihne,

jak mám vás z duše, snivé chvíle, rád!