Zas slova divná mi povídáš!

Zas slova divná mi povídáš!

Ne! přitul se ke mně, do očí hleď,

ručku mi měkkou dej – kde ji máš? –

tak! a nyní chci odpověď:

viď, že se nehněváš?!

Víš, tenkrát jak svítil nám měsíc náš

na pěšinku lesem domů ze vzkřísení,

a já ti takhle dal u kříže políbení –

viď, že se, nehněváš?!

A tehdy o pouti, ta píseň, však ji znáš,

víš, tam vedle na zahradě v trávě –

viď, že se nehněváš?!

A pak to robátko malé – ty lkáš?

No, zemřelo – neplač tak usedavě!

Viď, nuž řekni mi, že se nehněváš?!