Zas usmály se dálné kraje...

Zas usmály se dálné kraje

pod odhalenou zimy rouškou,

a pod sněhem, jenž zvolna taje,

už pučí sedmikrása s douškou;

vran hejno krákavé se ztrácí,

a na zakrslý v poli buk

sbor pěnkav jásavě se vrací

a jasnější v hruď lidskou zvuk.

Zpěv ptáků zemi budí ze sna,

a ňadra luhů dýší květem,

tlum poupat na šípku se těsná,

a na úvoze rozejetém

tlum dětí dovádí a křičí,

až všecka ozývá se ves:

pan učitel je pustil dnes,

že škola z pavučin se smýčí.

Tak čisto, slično všecko všudy,

i mysl ondy strastmi těžká;

dub protahuje skřehlé údy,

a hlavu týčí chrámu věžka,

zda brzo na římsu jí sletí

sbor dlouhokřídlých vlaštovic,

jimž, jak mé srdce v blahém vznětí

svým písním, toužně hledí vstříc.