Zas v lese.

Zas v lese stojím, jaro z dálky dýchá,

a blankyt smrčím snivě prokmitá,

šum sladký dojímá, jde z ticha, z ticha,

zem brzy v kytku bude uvita,

jíž pobděl zlatý terč a plicník růžový

zvon drobounce si otvírá a nachový

květ pestíkový líska – s jehnědou,

a všecky touhy, jichž tu tolik dýchá, –

mne k tobě nevedou!

Modřinám světlé jehličí již raší,

a strnad zpívá zakryt jedlovím,

hned šťastně tak, hned utopeno v pláči,

zní, zvoní jeho: „Nepovím, nepovím!“

Ty vlhké pěšiny, tak ošizené jarem

a slunce zlaté, jež vše líbá novým žárem

niť pohádkovou v duši upředou;

a všecky touhy, jichž tu tolik raší, –

mne k tobě nevedou!

Zas v lese – teď, kdy hory sněhem svítí

a srdce taje, kde se oteplí,

kdy zvítězily touhy v šťastné žití

a všecky sponky chladné rozeply. – –

Jsem v lese. Střízlíček sed’ u mne na větev,

v mé duši jako kdys zní sladké. „Zjev se, zjev!“

A vidím, jak ty sny mé kolem jdou,

a všecky touhy, jichž tu kolik svítí, –

mne k tobě – nevedou!