ZAS V RODNÉM MĚSTĚ.

Babičko, mně se zdálo to hned,

jak zavřel jsem hřbitovní dvéře

(ač kroků jsem zvuky neslyšel znět),

že někdo za mnou se béře.

A to tys tedy, babičko, jen,

však hned jsem poznal to citem,

ač myslil jsem, tvrdý že je tvůj sen

v tom hrobě břečťanem krytém.

Tak vidíš, jsem v rodném městě svém zas,

Bůh sám ví, za kolik roků,

a radost mi zřít tě za dlouhý čas,

ne, tušit jen: po mém jdeš boku.

Pojď, pojď, hle, statuje dosud zde ční,

dál s vrchu jde náměstí plocha,

pár nových tu domů z posledních dní,

leč ještě i šindele trocha.

Můj rodný dům – vidíš? Z oken jsme těch

se často dívali spolem,

a já tam hoch bloudil v závratných snech,

až hlava šla kolem a kolem.

Chtěl šířit jsem pravdu, být prorok a žrec,

co plánů duší mi létlo!

A vidíš – zda symbol není v tom přec?

teď odtud vedou si světlo.

Tu svatý již Kliment, kde farář mne křtil,

rád hledívám do oken fary,

neb Vrána v ní psával a Bendl v ní snil;

znáš u chrámu pomník ten starý?

A ještě tu s plesem pozdraví zrak

pár starých košatých stromů –

jak, babičko zlatá? Že smutno ti tak?

Že musíš se vrátit už domů?

Nu, nemělas nikdy stání, spěch tvůj

znám dobře, jak na tebe sedá;

tak sbohem již – sbohem a pozdravuj,

ó, vroucně mi pozdravuj děda.

Ne, sečkej – jen chvíli – jen několik slov:

Víš, vracím se okřát sem, zmořen,

neb cítím, ač v dáli můj krb je a krov,

zde, v hloubi té půdy, můj kořen.

A jinde ač k výši jsem témě své pnul,

přec nejsem tu host jen a cizí;

nechť zassut zde starý stříbrný důl,

je v srdcích tu zlato, a ryzí.

A mají mne rádi, ne, není to lež,

jak tebe mívali prve,

neb cítí, jsem jejich, a já to vím též,

že z jejich, že z jejich jsem krve!