Zas v síň jsem vkročil zamyšlen...

Zas v síň jsem vkročil zamyšlen,

kde složeny jsou v koutku

Tvé hračky, jako v onen den,

v němž naposled jsi vedla ven

svou nastrojenou loutku:

tu různý kuchyňský je tret:

díž, váleček i nůše,

a trpkým žalem rozechvět

vše líbá horoucí můj ret,

jen Tebe ne, jen Tebe ne,

Ty hvězdičko mé duše.

Což nevrátíš se k hračkám víc,

má jediná, má zlatá,

což z nebeských těch zřítelnic

nám netryskne již slunce vstříc;

což na vždy nám jsi vzata?

V mých očích vlhko napořád

a hynu, konec tuše,

leč všecko, čím bych znova zmlád –

i písně – zapomenu rád,

jen Tebe ne, jen Tebe ne,

Ty hvězdičko mé duše.

O přijď! Kdož bude řídit’ šat

těm loutkám, kdo jim vařit’,

kdo stolek krýt’, kdo šít’, kdo prát’,

kdo bílá pro ne lůžka stlát’,

kdo na ně hospodařit?

O spěš, sic zahyne jich sbor,

jak hynou rybky v suše

a hruď má zvětrá jako svor;

vše oželel bych stár a chor,

jen Tebe ne, jen Tebe ne,

Ty hvězdičko mé duše.

O běda! nevrátíš se zpět

k své mateři a k otci;

juž nebude nám písně pět’

Tvých rtíků purpurový květ

svou čarodějnou mocí;

zla ostrý, jedovatý šíp

z té hrozné smrti kuše

nás na vždy k Tvému růvku shýb –

kéž mě stih, snad by bylo líp –

jen Tebe ne, jen Tebe ne,

Ty duše mojí duše.