Zas ve snách...

Zas ve snách zřím tu snivou krajinu,

kde dávnověké stromy chlad svůj kladou –

tam staré révy sladkém ve stínu

mně v lokty skryla krásnou hlavu, mladou.

Tu píseň tklivou chtěl bych slyšet zas,

již zpívala mi jarních za soumraků –

sníh lilijí jí věnčil plavý vlas

a křišťál slzy chvěl se v sladkém zraku.

Ó západy! Jak rád jsem vždy je měl!

Kol skrání vínek z rubínů jí vily –

lesk červánků kdy na vodách se rděl,

jak smutně krásný úsměv vodní víly.

V ta údolí, jichž zdroj jen rušil sen,

já zbloudil s ní, noc od hor schýlila se –

v báj stříbrnou kdy kraj byl proměněn,

jak luna velká v čisté vzplála kráse.

O modré stíny! Noci zářící!

Hvězd zraky zlaté, snící v nebes hloubi! – –

a v keřích z duše lkali slavíci

a já ji krásnou líbal v hlohů loubí – –

Zas ve snách zřím tu snivou krajinu,

kde dávnověké stromy chlad svůj kladou –

tam staré révy sladkém ve stínu,

hrob navždy skryl tu krásnou hlavu, mladou –