Zas ve vidění prorockém noc šeptá slova neznámá,

Zas ve vidění prorockém noc šeptá slova neznámá,

šum stromů, tisíc jazyků je opakuje nad náma:

jak nad zrcadla kouzelná se k tichým vodám naklání,

z nichž tisíc očí plá jí vstříc jak v nadpozemském usmání.

Na černých loukách slzami jak setbou záře osetých

sní panny dvora našeho o sestrách vinou zakletých,

soucitnou rukou andělů v kající roucha oděných

a v samotách své bolesti žárlivým sluncem střežených.

Ční města, valy zřícenin na opuštěných ostrovech,

motýli s smrti znamením se vznáší na všech hřbitovech:

však vodotrysky vonných šťav ve květech hudba hrá

a v krvi opojení tajemné jak v hroznech víno zrá.

Ať sladce dřímou bratří mí v svatebních ložích nadějí

a ztroskotaní na březích ať dřímou ještě sladčeji:

noc ve svém snění uslyší, jak šeptá v řeči neznámé,

že míle každou minutou do moře světla padáme.