Zas země omládla a zkvetla...

Zas země omládla a zkvetla –

mně navrací se starý žal,

v tom čase vůně, zpěvu, světla

své dítě v les jsem vodíval;

tam v hebkém běhávala mechu

a žvatlala jak spánek z jara –

vše prchlo na perutích vzdechu,

jako ta pára, jako ta pára!

Jak výskala, když kvítí prvé

ten její slunný spatřil zrak,

s ní každá krůpějka mé krve,

ba každý strom a každý pták;

hned nesla sasanku, hned lechu,

hned smolničku, jež v trávě hárá –

vše prchlo na perutích vzdechu,

jako ta pára, jako ta pára.

Z těch květů vázal jsem jí kytku,

a líbal dítě, květ i vřes,

ach Bože, pro svou zlatou Lidku

bych hvězdy s nebe býval snes,

v ní měl jsem veškeru svou těchu,

než žalu schválila mne spára –

vše prchlo na perutích vzdechů

jako ta pára, jako ta pára.