Zas!

To kouzlo jsem juž zažil,

jímž láká letní den,

tím citem juž se snažil,

jenž zvlnil dnes můj sen.

Ten oheň juž jsem cítil,

jenž z révy plá mi v hruď,

v týž zápas juž se řítil,

jenž velí: Dobrý buď!

Ten úsměv sáh’ mi v duši,

jenž v očích ženy skryt,

jímž srdce výše buší

skřivanem nad blankyt!

Ten sladký hovor dětí

juž po paměti znám,

a v stínu těchže snětí

rok co rok sedávám.

A snad zas v báseň splítám

týž obraz a týž rým,

jak paprsky je chytám,

a sotva o tom vím.

A přece půvab jiný

a nový ve všem tom,

jsou hlubší dnes mi stíny,

ostřejší barev lom.

Je vlna průhlednější,

je sladší ptačí zpěv

a v ztmělé ňader skrejši

má rubínem žhne krev.

Hlas kdyby nyní s hůry

mi děl: Chceš poznovu

jít nocí skrze chmury

pod tíží okovů,

kde radosti svit mizí,

kde naděj planý klas? –

V tom vzruchu jarní mízy

já vděčně řek’ bych: Zas!