ZASE DOMA.

Křik slepic probouzí mě v našem statku z rána,

jak okno otevru, já vyhlídku mám v sad

a v tichou krajinu, jež dosud zadumána,

hned zrakem upřeným se mohu zadívat,

tu husy kejhají a pasáci jdou polem,

a vidím sekáče, pak slyším hlasnou řeč,

a v dálce zakmitnou se šátky nad výmolem,

kde louka zelená se, – je teď senoseč –

a zvolna vycházím! Mha nad krajinou leží,

již slunce vyhlédlo a zaplál jeho svit,

a zajíc vyrušen dál v zeleň polí běží,

u statku našeho teď slunce zlatí štít – –

Vzduch voní vlhkem luk a pryskyřicí dýchá;

jsem všecek zarousán a vážným krokem svým

když kráčím nazpátek a kdy již oschla lícha,

z té ranní procházky si houby přináším! –