ZASE TO ŠUMĚNÍ TÁHLĚ A HLUBOKĚ...

Zase to šumění táhlé a hluboké

vysoko letí nad mojí hlavou –

vítr tam koruny borovic kolébá,

dole zde sotva lesní hne travou.

Měkce zde ležím v mechu a borůvčí,

ztrácím i pouhé vědomí žití,

vím jen, že lesy nade mnou vlní se,

nad nimi na nebi slunce že svítí.

Život jen v nejasné vzpomínce přilétá

z daleké dálky ke mně sem náhle,

bolesti jeho a strasti a šílení

jsou zde jen lesů co šumění táhlé.

Přestávám býti člověkem trpícím,

balvany života v dým se mění –

lesy jen šumí dlouze a hluboce,

na čelo líbá mne zapomnění...