ZASE V RUCHU MĚSTSKÉM.

Buď, venkove, zdráv s kouzly svými všemi!

Teď hlučnými zas chodím ulicemi,

kde lomoz vozů, lidí křik a smích

se dotýkají bolně čivů mých,

jež do nedávna šumných lesů víly

svým zpěvem snivým sladce konejšily.

Jdu vírem tím, kde s přepychem se střídá

krok za krokem ta nahá lidská bída,

jež pohledem svým němým hlasně křičí.

A pokaždé, když cestou ubožák

mne potká v hadrech, jimiž vítr fičí,

svůj rozpačitý k zemi sklopím zrak

a v duchu, by mi odpustil, ho prosím,

že na svém těle lepší kabát nosím – –