Zase venku.

Zlá nemoc prchla – v přírodě jsem zase!

Vy usměvavé, zlatoskvoucí nivy,

vy písně ptačí sladké, různohlasé,

ty čilá řeko, lese zádumčivý

i šedá skálo – buďte pozdraveny!

Jsem opět u vás – Bože, jaké štěstí!

Dřív zrak můj čtyři poutaly jen stěny,

teď volně sobě všude dráhu klestí.

Duch trpěl s tělem: v touze neskrocené

chtěl v modro, které nad zemí se klene;

jsem opět zdráv a v duši blaze je mi,

že připoután je člověk k matce zemi...