ZAŠLÁ ROMANTIKA

Doby, ó, zašlé romantiky.

Lásky a touhy, smutky a zvyky

táhly jak lupiči doubravou.

Přepadali a násilnili,

ohnivá vína vášní pili,

každý z nich ranou mřel krvavou.

Ti, kdož z nich zbyli, sestarali,

na rozích ulic k nám o soucit lhali,

vyrudlý s těl jich visel cár.

Zkrotlé šly lásky s lítostí v hlase,

část jich až k němotě upila se,

k vymření zaklet jich dávný žár.

Pokorně vzdaly se na milost vzdory,

zašly kams do zaklené Hory,

a ta se zavřela na věky.

Kolem ní chodíme zvolna, tak zvolna.

Uvnitř kdes v hluboku píseň bolná

vyznívá za lesy, za řeky.

Květiny prosté, jež na louce vadnou,

házíme svojí rukou chladnou

mrtvým těm buřičům v nezvěstný rov.

Byli tak mladí... A jejich hříchy

ctili jsme nad mír, jenž sladký a tichý

zpívá nám v srdci teď beze slov.