Zašlé lásky.

Ó často probudím v své duše hloubi

za nocí chmurných, kdy sen prchá zrakům mým,

své lásky, jež se v obraz jeden snoubí

a živnou pod vzpomínky proutkem čarovným.

Zřím první lásku, vílu modrookou,

tu žínku šotka, která sila žert a smích;

já tajně opěval ji mnohou slokou,

leč políbit, jsem dlouho měl za hrozný hřích.

Pak vídám s dumným zrakem černovlásku,

k níž dlouhou dobu citů zážehem jsem prah’,

až strh’ jsem s líce její lednou masku

a líbal, v salonu když hrávali jsme šach.

Hled nořím v dívku plnou klidu, míru,

a lítosti dech mojí duší zavane:

s ní v objetí jsem sedal u klavíru

a slouchal její řeči snivě oddané.

Z dnů prohlubně zas báje plyne nová:

já dal se zjevem krásy řecké nadchnouti,

já byl rob rozmarů, zlá slýchal slova

u starých zahrad v města pustém zákoutí...

Ó často probudím v své duše hloubi

za nocí chmurných, kdy sen prchá zrakům mým,

své lásky, jež se v obraz jeden snoubí

a živnou pod vzpomínky proutkem čarovným.

Jak vínem spit na polštář tisknu hlavu,

zřím divé orgie a cudné idylly,

jsem zmámen, jak bych dlel ve květném davu,

nad nímž jen víří citů mojich motýli.

Všech lásek poháry jsem ve sklamání

a nedopité ještě odňal chtivým rtům,

pochopení nenašel v žití pláni,

cit k snahám pospolný a soulad v hudbu dum.

V kraj mládí zpět zřím, kladou se tam stíny,

a divný, vzdušný kraj mně mizí v dálavě,

ze hradů nadějí jsou zříceniny,

mé srdce, slunce, zapadá tam krvavě.