ZAŠLÉ NEDĚLE.

Tu nejsladší tak rád bych dal dnes myšlénku

za jarní neděli kdys v polích na venku,

když z rána vyšel jsem, hoch svěží, cítící,

v šat oděn sváteční, tou bílou silnicí

do polí zelených a v lesů úvaly,

kde písně ptačí jak hlas boží znívaly.

Kol vzduch byl září jen a vůní každá mez

a paprsk bytost mou až k nebi kamsi nes’.

V tom cos jak „hosanah!“ mně znělo do skrání:

Od domků bílých tam, slyš, na mši sezvání!

Tu, nevěda sám proč, jsem zbožně zůstal stát

a po pěšinách kol se ohlížel tak rád

na pestrých šátků mih od vesnic, od lesa,

jak nad vším jásal zpěv až v modrá nebesa.

Těch duší byl jsem dech, ba všeho jako král,

syt štěstím, jímž ten zjev celého kraje plál. –

To všecko jest i dnes na venku v neděli,

však jiným zrak můj, duch, životem – zvšednělý,

že ani v nejsladší nechytím myšlénku

to jaro neděl svých kdys v polích na venku!