ZASLÍBENÁ ZEMĚ.

Tu krása vždy nová... Ač s oken zatichlé komnaty svojí,

v svém každodenním šatě, jenž podoben zašlému kroji

všech neúprosných a krutých k sobě pracovníků,

svou obhlížíš zemi, pln úžasu a tichých díků...

Ač před tebou leží a zívá života závratné moře,

jímž myšlenkou úzkostně pluješ a nad tebou světelné zoře

a oblaka, vítr a hvězdy a dálky rostou šedé,

kam nezměřitelná cesta dnem a nocí vede:

přec jakoby z ostrovů neznámých radostní, podivní ptáci,

vždy toužící po vláze krajů, jež samy se v sobě ztrácí,

zpěv zanesli vroucí a semena květin a štíhlých stvolů

a stromů, s nichž úponky visí navždy snoubené spolu...

Vždy radostné ženy se zjeví, jichž velké, andělské oči,

nad ptáky ty plaché, se po tvém užaslém hlase točí,

jsou důvěřivé a šťastné a v lidský ráj tolik věří,

že vroucností svojí lásky hlubiny věčnosti změří...