ZASLÍBENÍ DÉMONU.

To Démon mi na vrcholy až duše ukázal,

by všecko mi zaslíbil a své posvěcení dal:

když v každém já okamžiku se k němu pomodlím

snů oblakem mizivým i zítřků proroctvím...

To démon je s maskou ženy... K ní láskou přirůstám...

A za jejím sluncem kráčím... Jsem zvyklý jejím tmám...

Tam na jejích krajinách sníh vídám ležet v snách

a ledovce zvolna se rozplývat jejích na horách...

V těch místech však vídám pučet podivné květiny,

že touha má rozjásá se: květ urvat jen jediný...

Jich koruny zlaté jsou a nikdy nezvadnou,

ba ani když v nové sněhy sta mil zapadnou...

Svých mladých jar objevuje mi zelené ostrovy,

kdes v šustícím obilí srpnů svou radost mi napoví,

na zmlklá mne pobřeží staví, kde jak slunečný blesk

kams koráby plují, co v brázdách vod spí hluboký stesk...

Pak na tržištích mi pod vrstvou sazovou ukáže,

jak zervaná Bída se k Bídě zas horší uváže,

jak zločinců tváře se přilípnou k skleněným tabulím,

jak na šperky z olova nevěstky civí se smíchem mdlým...

Nad vším, co je ztroskotáno, ční jako Antikrist,

jenž výstrahy z písma bohů již zaniklých přestal číst,

jen naděje uniklé k zemi se snaží přidýchnout

a jižní v ně větry s lijavci nechává plodně dout.

Tak já a můj Démon my stejně v jediný rostem‘ dřík,

jak božstvo s vyznavačem a s modlou obětník...

My do větví hnáti chcem, jež touží rozkvésti

vzácnými květy, jež voní prudce po štěstí...

Můj Démon má všecky vrásky mých nocí probděných,

i nadějí mojich vroucnost, i skřípavých skepsí smích,

má úžasná, temná křídla, kterými zamávám,

když dobyté kraje svým snem já křížem prolétám...

Má podobu moji a já zas mám podobu Démona...

Co ve mně je smrtelné, marné, to v něm však neskoná...

On přežije mne už tím, čím chtěl jsem, do věků

by mluvil, a o čem jsem sníval, to řekne člověku...

Já pevnou si vůlí jej stvořil jak otrok, jenž touží mít

své veliké božstvo, kterému mohl by otročit,

vše molochu svému jdu dát a ptáti se každý den:

jsi s krvavou obětí mou, rci, jsi-li spokojen?

Je bdělý vždy Démon to, denně jenž dále mne pohání

květ pro věnec urvat mu hrdě vztyčených do skrání

tam s vrcholů nejvyšších hor, kde pod ledy spí bor,

kde hlasů, jež hledají věčně, stříbrný zní chor...

Já nikomu dosud nedal, co chtěl jsem vroucně dát,

ó ženo, mé dítě, ó světe: neb toť můj věčný hlad, –

jen Démonu všecko jsem dal, i srdce své přikoval,

v němž hledajícího člověka naděj bdí i žal...

Já radost své ženy jen pro něho, Démona, ukrádám,

jí rozrývám bujnou mladost, smích synka svého dám,

vše v obět si žádá Démon, vše znenáhla umrtví,

a co mu jen překáží, vše, vše určí k vyhnanství...

A to mi již způsobil, krutým že zdám se despotou,

ba legenda vypráví: ponuré srdce mám vášní tou,

a drazí že moji jsou nevinní beránci obětní,

jichž drahá krev kape mi zvolna do šedivých dní...

Já otrocky, pokorně dávám... Chce stále víc a víc...

lesk chtivých mne démonických děsí zřítelnic,

ba vše, čím dny radostně hýří, čím noci mrou, žádá si,

rvu vše jí: květ na ňadra temný, květ bílý na vlasy...

Toť Démon hrozný, rty lačné, ční tvrdý jak z mramoru prs,

ve vlasech ztemnělých kývá modrých zvonků trs,

ku rozkazům záhadným orlí jí hoří přivřený zrak

jak ku bleskům zažehnutý, přesycený mrak...

Mé touhy a naděje všecky, mé sny, jež hrdy jsou,

jak milenci umírají jí štíhlých u nohou,

a vyživše pro ni a proklávše se láskou k ní,

chtí slzy jen pocítit horké, jež pro ně vyroní,

a krásnou ji zřít, když v obět je každodenní zve,

je vybízí hasnout a umřít pro uzdravení své

a vykoupat bílé tělo ve vroucí krvi milenců,

svou skloněnou k ňadrům hlavu a umdlenou těžkých od věnců.

Dnem každým jí hostiny strojím pod světly duše své,

smích překypující, bujný kde stolovníky zve,

však mnohdy stůl dlouhý je prázdný, bez květů, bez hostí,

a zoufalé ticho se prostorou mrtvou rozhostí...

To nestačí někdy už řada mých stálých obětí,

dny znechucení jdou dveřmi, jde v patách prokletí,

a Život se posmívá zdola, jímž ulice se hnou:

Cos, otroku Démona prodal za slávu posmrtnou?