Zaslíbený kraj. (I.)

Pláň široká, hle, v světle měsíčním jak hoří,

na trávu rosa napadla a v chaty noční klid.

Hvězd postavení říká nám, že daleko je ještě k jitřní zoři,

však my už čekať nechceme, my musíme už jíť.

Pojď, dej mi ruku svou, jak já ti dávám svoji,

tak povedu tě přes skály a přes propastí lest.

Sladko je s tebou jíť a sladko padnouť v boji,

a nejsladčeji s tebou proti osudu a smrti napřáhnouti pěst.

Spojená srdce naše touhou po životě planou

a duše naše touhou, myšlenkou a snem.

Pojď! budem naslouchati větrům. Od lesů k nám vanou,

by ujistily nás, že budem’ žít, že rozkvetem’ a nikdy nesvadnem’.

Potom nás hvězdy povedou a tajné znamení nám dají,

že přicházíme ve svůj vysněný a zaslíbený kraj,

a větry v lesích přátelskou nám píseň zazpívají,

že našli jsme už život a ne planou báj.

Že našli jsme už život jasný, slunečný a vřelý

a plný nádhery, jak v květech rosný třpyt,

a kolikrát jsme dosud pro něj trpěli a mřeli,

tolikrát znovazrozeni jej plně budem’ pít.

Dech pole jetelového a pluhem obrácené prsti

i s vůní žita zralého, jímž obtěžkané vozy s lích se vracejí,

k nám zaletí, když plodů života a práce plné hrsti,

v objetí spolu večer hledět budeme, jak červánky se ztrácejí.

A znaveni hrou večera a prací v žití lomu

rty svými zemi zlíbáme, životadárný klín.

Posledním pohledem ještě, milenci žárliví, od prahu svého domu

ji obejmem’, když lehati už na ni bude dlouhý stín.