Zaslíbený kraj. (II.)

Hle: nočním tichem v světle měsíčním my nejdem’ zcela sami!

Za námi vegetace rozekvetlých snů ve chladných zdech.

Jak domova teskný popěvek, z dnů mládí dobře známý,

tkanivem vzpomínek nás opřádá a tíží spících vzdech.

Sny jejich vidinami na cestě nám vyrůstají:

rozpuklých srdcí začernalá krev a rány vyvrácených těl.

Jedinou otázkou po slunci a po životě oči jejich hrají,

když ku měsíci zvednou miliony vráštitých a zamyšlených čel.

V nížinách lži od očí otevření prvního dny jejich

šedivým pásmem mlh se ploužily, a nejsilnější jed,

jak hadích zubů lstivost úlisná, ve podvržených dějích

z katheder padal v dětské žvatlání a v duších bázní vzkvet.

Když srdce synů a dcer jejich ohněm nejčistějším zahořela,

to touhy plamenem, jenž živí, udržuje a blaží lidský rod,

láskou muže a ženy, jíž nejsilnější srdce vždycky nejkrásněji vřela,

tu slova slepých proroků lži kletbou dolétala v tichý jejich hod.

A z poučení proroků, z jejich nečistě zbarvené řeči

vykvetla prodejná a vypočítavá láska naučených gest,

jež neživí, jež vraždí spletení lhostejných těl v křeči,

s dušemi dcer a synů kupčí ve špíně a prachu ušlapaných cest.

A tělem svojím bránit lživých měst a kathedral a věží

květ lidí nejlepší je v pole krvavá jak soumar tichý hnán,

na staveništích pro ně umírá, v šachtách, jež v lůno země běží,

na galejích, kde laská ho a omámí jen tíživých par smrtonosný van.