Zašlý a vzešlý ráj.

By Pavel Josef Šafařík

Květl ráj. Y povane vítr,

Vítr půlnoční.

A povrchnost země zkřehla,

Ta libost drnu zvlášť.

Zde louka zármutkem lehla,

Ji bílý kryje do cela plášť.

Tam strom, jsa zemdlín mrazem, spí,

Když ratolest

Schne pro bolest,

A žluté listí pouští.

Zde hlavu lilie kloní,

Již bledne, již chřadne, již mře, již je – poní.

Tam zřídlo nešepce více,

Co ledové dostalo líce,

Y líbezný oněměl jek.

Jen Sevor*, ten zůřivý, houští

Se s náramným třeskotem spouští,

Až lesy klestí

Tam, kudy chřestí

Ten strašný nezhody zhoubné vztek.

Pustne háj y sad:

Mrtvé krásy leží,

Co chmurné nebe sněží:

Zkáza, zkáza těží

Vbouři rájem v před y vzad.

Již vzdálí smutná hledá

Sy jinou vlaštovka vlast.

Sám stehlík písně lká žalostné,

Že milostné

Mu k příbytku více nedá

Teď skrýše pustá chrast.

Vše, ztráty želíc, kvílí;

Y ptactvo, y skoty, y býlí.

Než darmo nářek zní!

Ten, kněmuž plyne, dřímá:

Co lidi y Bohy jímá,

Tím zhrdá osud zlý.

Zyma kyne

Na zem:

Razem

Život hyne:

Krásy mrou,

Podťaté zlobivou Sevora kosou,

Nevládnou balšamem, nevládnou rosou,

Klesají, prchají, v mizynu jdou.

Truchlá, zpustlá země stojí!

Smrt se rojí

V nevoli

Po poli,

Zchvacuje, cožkoli popadne, z světa.

Již po libosti života, již po kráse je veta!

Hrozné, hrozné jsou divy přirození!

Samo sebe aj tráví, plod svůj plení!

Sotva vzniklo, již všecko, coť je zde,

Všecko, všecko, y byt můj na zmar jde!

Y což to? nesu kamto

Se z poušti v poušť?

Zdaž v duchu? než jasně hledím,

Jsou čisté smysly mé.

Kde jsem? proč v oblaku sedím?

Kdo sype rosu s mrákoty té? –

Ha! mlha vstává, vstává výš,

A s roviny

Se v strminy

A vyšší zdlouha dme říš.

Mně cosy mámenost vlelo

A lahodné předcyty v duši y v tělo.

Mé prsy zvolněly mílo,

Co libé se teplo v ně slílo,

A nadbytek pochotných pár.

Hle, jasné je bez mraku nebe,

An v blankyt teď obleklo sebe!

Y života kmen

Svou přes oblouk ven

Tam slunce zlatou sy vzneslo tvář.

Vše se chápe žít!

Tam se nebe směje,

A sladkou rozkoš leje

V ňádra, nímiž chvěje

Dech, an zticha počne vít.

Kam vrhnout okem blíže?

Aj, vyschlý zašustěl les. –

Co zřím? – tam v myrtové dolině

Tři Bohyně,

Jež růžový řetěz víže,

Sy lehký vedou ples.

Tu jacynt ambrou kropí,

A tekuté zápachy topí.

Tam perlami vře spád

Vln modrých; při němž stádo

Tou hudbou jsa zpito rádo

Svůj v pastvu spouští řád.

Zkvetly háje!

Kvítí

Cýtí

Krásu máje!

Pstře se luh

Barvami posetý, zvlažený proudem,

Jemužto na odpor střeluje bloudem

Těkavým hvězdami skropený pstruh.

Radost, radost všudy kvete

Vširém světě! –

Pupenec

Ve věnec

Vine se nad hrobem s nebeské růže! –

Kdo všecku rozkoš, kdo tu radost vysloviti může?

Divné, divné jest dílo přirození!

Kde se mařiti zdá, tam – pokolení

Nových budí kras: pustý zymy rum

Tak, co jara lesk, jeví věčný um.

Šetřiž zdárné světa změny,

Kdo se octneš v losu jho!

Mračna mizý, jako pěny,

Máť y vír své tiché dno.

Nechtěj trudným nářkem smáčet

Tváři želem sevřené;

Že skrz trny musýš kráčet

V lokty smrti studené.

Nebť y v temné hrobů brány

Světlo s láskou proráží:

Z smrtedlné smrti rány

Čerstvý život vyráží.

Když se obor světů boří,

Vadne zem a hvězdy mrou,

Tu se vesmír* znovu tvoří,

Z mdloby křísý krásu svou.

Darmo hloubat vtipu mdlému,

Stavět skladný tvarů* svět,

Výhost dát zde bydlu svému,

K vyšším bytům pnouti let.

Když se z země hlubokosti

Vznesu křídlem orlovým,

Vzletím k hvězdné vysokosti,

Zbuzen třeskem hromovým,

Nad svým strojem téměř zajdu,

Patře na dno pískové,

Až se, promnuv oči, najdu

Vlůně houšti myrtové.