Zašlý sen.

Po širém věnci skalnatých tesů

obruba tmavá zelených lesů

kloní se srázně v dřímavý dol.

V středu se bělá útulný statek,

nad zjevem drobných okolo chatek

šeptavé olše tlumí svůj bol...

Za nimi v dálku táhnou se luka

svěží a hebká, dívčí jak ruka,

v polou je spíná dřevěný most – –

všecko jak tenkrát, zpomínám sobě,

když jsem tu v dávné bloudíval době

samot a strání vítaný host!

Daleko vřavy, bludu a hříchu

žil jsem tu šťastně v klidu a v tichu,

nevinné lásky chránil mne klín:

děvčátko ze vsi bylo mou vílou,

z luk jsem s ním chodil pěšinkou bílou

až na kraj háje, kde klape mlýn...

Jak v něm ta kola, čile a směle

srdce mi tenkrát jásalo v těle,

když jsem jí říkal, jak ji mám rád!

Mládí však prchlo, jarní jak voda,

a s ním i láska – – škoda jí, škoda,

první té lásky na tisíckrát!