ZASNĚNÝ FLIRT.

Zda znovu najdem se?

Marno i zbytečno.

Tak zamlklá a sama, smutna tak.

Mám ráda zde ty buky, cíp ten vlažný tam,

tu vodu zčernalou, jež hnije. Nad tím vším

truchlivé západy, bezcitné zcela, těžké

jak rozsvícené transparenty snů...

Jsem proto sama: čekám první podzim zde,

jej miluju... Leč proč vy vracíte

se ke mně znovu? Vy? Já vyřkla mnohokrát

vám svoji lhostejnost, ji opakuji zas.

Hra vaše dávno již a navždy dohrána,

je dozpívána píseň, v dálce dozněla.

Co ještě chcete? Běda, zase vzpomněl jsem

na omamný ten pocit primérní

prvního opojení, kouzla prvního

a zas jsem jeho vůní nemocen;

mne vaše bytost okouzlila dnes

tou první silou jako před časem.

Vy nepochopíte však... Marné touhy mé

po chvílích těch, kdy jsme se rozešli,

jak roztříštěné v mlhách zbloudily

a dlouho po vás ještě volaly

do noci kamsi na protější břeh...

Snad pozdě volal jste. Já čekala

na druhém břehu marně. Nikdo nepřišel...

Pak žloutly doubravy a přívoz zamrznul

a louky prochladly, v hlinitých kalužích

se kapky zatřásly s oblaků šedivých,

jež vichr podzimní do dálek hnal a rval...

Mně jasným byl váš útěk podivný...

Pak ubohého jsem vás zřela ve svých snech...

Neb vy, jejž po něčem mi neznámém a velkém

vždy vedla dobrodružná jakás touha

ku dalekým a vysněným těm Zemím,

kde Vidiny vysoko u hvězd zpívaly,

pod nebem oblačným, kde hudba sotva slyšná

na harfách paprsků se třásla zdiveně,

neb vy, jenž stále hledal lodi k odplutí

do nových, neznámých a netušených Moří,

jenž z dálky poslouchat chtěl tancům, výskotu

na jejich zelených, kouzelných Ostrovech,

jen ke mně brutálním jste doved’, hrozným být,

mně bezlítostnou, tvrdou ránu zasadit –

jak každý všední pak z mé duše zmizel jste

žen nejvšednějších lačný, drobných avantur...

Žen všedních lačný... Leč ten celý zhaslý svět,

tak pošetilý, u vás nutno zapomnít.

Teď vaším výsměchem, tou jednou vteřinou

mi mozkem proběhnul dav vyčítaných dnů.

V těch slovech vzhořely svítilny z koutů měst,

i hudbu ze sálů jsem zaslech', zimy dech

a hovor vzdálený mne zbodal, známý smích

s balkonu nad ulice vřezaného v tmu,

pár v ledu shaslých hvězd té řeky bez šumu.

To vše již pohřbeno, ty písně dohrány.

To vše již minulo a vše je bez ceny:

neb urvat přítomnosti plod je Život můj...

Ta vzpomínka, však palčivěji zas,

ku nové lásce vzbouzí žízeň mou.

Neb cítím pusto kolem, křídly suchými

jak vlaje všude krajinou, jíž kráčím opuštěn,

v ní tu a tam jen černá sosna mrtvě ční,

ve vodách rozjetých se vraští koleje,

a ironická vrána kráče tu a tam,

a všade tváře lidí shrbených zřím zemité.

Úporně, slepé dívají se někam k výši,

kde slunce pohasíná, v koutě skrčeno,

pod rozlitými mlhami se ztrácí v noc...

Chlad cítím, rosu, kterak pláče. Dlouhé dny...

Neb kolik žen jsem urval, s každou prchlo jaro,

odkvetlo jaro, v škarpách podél cesty mé

se válí tolik květů teskně špinavých,

jak května počátkem po vlažných prškách.

Mdlá jejich vůně lká a hýří k omdlení

a křičí dětinsky, z trav žaluje, se vzdouvá

a prosí, zdvihá se a znovu umírá...

Leč s vámi, s vámi teď... To byl by život nový...

Mne přec jste neurval... Mé jaro kvete tam,

kam nevniknete vy. Vše pevně zavřeno,

a zdi jsou vysoky i husté mříže vrat.

Je slyšet dobře kroky vaše z venku tam,

leč ani jediný vy neurvete list.

Vše raděj' odkvete a zhynou motýli,

a vyschnou bystřiny a echa umlknou.

Ne, okouzlení neletí již přede mnou

na vzdušných křídlech s divnou, náruživou písní,

a nevede mne v kraj, jenž duši oslepí,

přes violové květy nejde již na trávu hrajíc,

na vodopádech lkajíc v naříkavém smíchu.

Vy promeškal jste vše a prohrál v oné hře.

Vše tak mi jasno dnes bez mlhy okouzlení...

Proč vrátil jste se zas? Jste jiná, jiná, jiná!

Vy příliš žila jste za rok ten příliš krátký!...

Ne, ne, já nežila – leč mnoho snila jsem

a věřte, rok ten byl tak neskonale dlouhý...

Oh, dosud nežila! To slovo čarovné,

veliké, obrodné, žeravé, zvony svátku

mluvící slovo ještě opakujte mi.

Oh nežila! Já naučím vás žít

bez pós a kothurnů, bez snění bledého

já naučím vás žít! Leč nutno k zemi zpátky

ke zřídlům radosti. Ke hmotě, která svítí

a hoří, tříští se v lichotných tisíc tvarů...

Neb snění, měsíc bledý, na stopy jen svítí,

na stopy zaváté všech stínů, které přešly,

a zhasne zděšeně před sluncem života.

Den každý zachytit za hustý vlas a zlatý,

jej nepustit již, pokořit a sklonit k sobě,

s vášnivým polibkem pel jeho zlíbat, světlo

ssát jako víno nejstarších rév bouřně šumící...

Oh, život! Okusit vše, vyžít vše, krok stavět

a každý drobný paprsek tak zblízka zachytit,

jít k jeho hostině, když dvéře otevřeny,

a nebát se, s jakými hostmi k stolu zasednem,

jít v čas, kdy lačni jsme, na místa zasednout.

Pro velké duchy jen snad bídným, malicherným

ten shon po požitcích. Leč dávno opuštěni

na horách v závějích ti umrou pošetilci

s tím vědomím, že mřeli davem zhnuseni.

Žít, žít... A k hostině té nové sednout s vámi...

Jak, bože, divně zní ta hra. Nechť skončí již.

Mne neláká to vše již s vámi, s vámi, s vámi...

Oh, neláká... Což možno zapomnít těch dnů,

jež spolu žili jsme, a v jejich živé výhni

svá srdce prochladlá zas ohřát, tušit z rána,

jak květy stříbrné z nich znovu pučet budou,

smích zvonivý z nich prýskat tiše, vzlykavě,

vše pod týmž nebem zřít, v prosvitu téhož háje,

na téže hladině vod stejně zřít se chvěti,

vás touž zřít jako tehdy, mne jak tenkrát stejným,

cíp louky, bílý dům tam sosnami jenž svítí,

a téhož páva tam... Hle, protivně jak křičí...

Táž místa pravda jsou. Leč nejsou jako tenkrát.

Vše střízlivo a bez kouzla a obyčejno,

když zevšedněl jste vy v střízlivém, ostrém světle.

Jste hercem, s koncem hry, o kterém přemýšleli

ti, které k šílení chyt’ za slabiny, vzbouřil

v tragickém přítmí, v kouzlu zašlých dekorac,

jenž duše okouzlil, v měsícem modrou stezku

je zaved' lichotně a potom dlouze zlíbal...

Když bylo po scéně, svlék' masku. Počal zívat.

A cigaretu zapálil si, vyšel zvolna

do ulic osvětlených s úsměvem zas nudným...

A přirozený, s bradavkou na zvadlé tváři,

s bezvadnou kravatou, s pátravým obličejem

byl bližší životu... A tak vás raděj' vidím...

Tak možno rozumně se s vámi pobavit

a přece daleko, daleko při tom zůstat

za stříbrnými horami za sedmi zámky.

V týž den jste ztracen byl, kdy vzbudil jste můj rozum,

jenž pod svým nožíkem rozpitval každé slovo

a pohyb každý, úsměv, každé zachvění

i každý záměr váš... Leč hra přec delikátní

i smutná byla... Sladké vaše podvody

přec měly ozvěny tak dlouhé v mojí duši,

a lži tak pravdivými zdály se vždy být...

Můj bože, teprve teď procítil jsem vše

a nyní teprve tu hroznou vášeň cítím,

teď teprv miluji, neb nelze déle snést

váš odpor výsměšný, váš odpor ledový.

Proč nejsem dosud tím, po němž jste vzpjala ruce,

proč nejsem dosud tím? Ne, tím už nejste vy...