Zasněžená země.

Ty drahá země zasněžená,

jak v bílou labuť zdáš se proměněna;

tvé lesy širé perutě jsou rozepjaté.

Snad letíš vesmírem a hledáš slunce zlaté,

jež ustoupilo k jihu končinám,

a unášíš mne říše do hvězdnaté,

k níž toužebně svou náruč rozpínám?

Ó blaze, matko, mi pod tvými sníti křídly,

o, nes mne výš a výš, až tam, kde věčnosť sídlí,

až tam, kde vesmíru bůh vojevodí,

na vlnách bezedna se hvězdnou vznáší lodí,

z níž vypustil tě snad jak Noe holubici,

bys zeleň hledala! Proletla’s širý svět

a umdlena se bez ní vracíš zpět;

aj, slyším ve vzduchu tvá křídla šelestící,

jen suchá tebe zdobí ratolesť

na znamení, že všady pusto jest!

O vzleť jen v rychlém spěchu,

z té chmury, temnoty a morového dechu,

jenž obkličuje tebe kol a kol,

a tísní duši mou a v srdci budí bol.

Stav v letu svoje křídla,

až kde se prýští hvězd a sluncí zřídla;

po dlouhém letu umdleném

tam spočineš pak, ty labuti bílá,

jsouc ovinutá boha ramenem!

Tam v duši mou se vrátí vzlet a síla,

a úsměv jeho tváří

květ vykouzlí ti, zeleň, slunnou záři!