Zasněžená země.

V ošumělém velkém křesle

stařičká Zem stříbrovlasá

podřimuje, vzpomíná si

na ty staré zlaté časy.

Zapáliv si čerstvý doutník

u okna já mlčky stojím,

pokuřuji, dumám v tichu:

„Jaký život! K zlosti, k smíchu!“

Pozvedla se stařičká Zem:

„I mlč!“ praví, „hloupý kluku!

Ty už budeš sobě stýskať!

Zadupej si, začni výskať!

Když já byla mladá holka,

jaro kvetlo, ptáci pěli,

tančila jsem, co jen chvilka,

hrála ve mně každá žilka.

A to vaše pokolení

churavci jsou mladí, směšní;

s žitím sobě neví rady,

vzdychá to jen, svírá brady.

Milý bože! Mladí hoši,

svět jest jejich, děvčat plno,

jen to kvete, jen to září –

oheň už já cítím v tváři!“

–„Lehko je ti, stará matko,

lehko, pravím, radiť skočnou:

tobě se už jaro smálo,

květem smálo, douzrálo.

A já stojím – topol mladý,

větve vše mi olámali,

vichrů van jen sluch můj loví –

ptej se matky, ta ti poví!

Do kolébky mojí chudé

hvězdy plály – slzy matky,

učíce mou duši smavou

bolestí se svíjeť dravou,

Zlaté hvězdy, zlatá jab’ka

chtěla dáť mi matička má,

ořech tvrdý však jen měla,

v němž se lidská bída tměla.

A já rozloup’ ořech tvrdý,

aj, tu z něho vyskočila–“

„Dosť už, hochu – věřím ráda,“

stařičká Zem v řeč mi vpadá.

„Mlč už, mlč už! Znám to také,

také jsem já matkou byla:

mnoho slastí, žalu více – “

zástěrkou si stírá líce.

„Nech té řeči! Přijde jaro,

přijde radosť – mlč už, mlč už!“

zástěrkou si oči skryla,

do křesla se uložila.

Siný blankyt vzal v tu chvíli

obrovský z per sněžných vějíř,

máť ovívá se vší strany,

odháněje mušky – vrány.

Tvář ovívá staré matce,

která klímá, snem se těší,

a s ní moje srdce hne se –

jaru oba těšíme se.