ZASNOUBENÍ

Pne se vzhůru skála šedá,

pod ní Labe těká;

v krásné noci štíhlý mladík

na milou tam čeká.

Není blahé to čekání,

srdce mu to tíží

a s bolestí mutné oko

předrahou vyhlíží.

„Pojď jen, milá, nic se neboj,

hvězdy jen to vědí,

co jsme svatě slíbili si,

a ty – nepovědí.

Naposled tě k prsům vinu,

líbám bledé tváře;

zítra, ach, má jiný vésti

tebe od oltáře.

Otec tvůj, ten zlatochtivý,

z rájů nás oloupil,

a já nemám zlata, stříbra,

bych si tě odkoupil.“

Celé nebe ozářené

ve Labi se koupá,

na sta víl, těch bledolících,

na vlnách se houpá.

A milého vábným zpěvem

loudí v tiché noci:

„K nám jen pojď, zde rozkoš hraje,

zde je ti pomoci!

Do vlasů milence vpletem

krásné vodní růže,

zdobit bude perla, korál

svatební tvé lůže.

A nad lůžkem zelenavým

budeme vám pěti,

byste mohli sladce, líbě

o své lásce sněti!“

Milý družku k prsům vine,

líbá ústa, oči

tam na skále, na té šedé –

pak s ní dolů skočí.

Tiché Labe rozpění se,

pochová milence;

víly pletou z vodních růží

pro nevěstu věnce.