ZASTAVENÍ.

Květ vypučel i v mrtvé zahradě, kde květy plakaly

a zmije tichly pro vyčkání zla.

Dvě duše, mrazem zaleklé, si v slibu ruce podaly

v té pusté zahradě, kde bolest šla.

– – – A vůní květu roky kráčely. Jsou duše znavené.

Svou každá duše žene smutnou loď.

Zda blízký cíl? – A květu šeptá srdce, lety zmatené:

„Mne od tušení zlého vysvoboď!“