ZASTAVENÍ.

Viděl jsi, poutníku záhadný, bloudící lesem a tmou,

kapradí v půlnoci kvésti?

Viděl jsi, bratře můj tajemný, když jsi šel otčinou mou,

viděl jsi, viděl’s tu štěstí?

Já nevím, jak se ti líbila drahá mi přehořká zem

kvetoucích trnek a hloží,

v níž kvetem’ bez lásky, bez vůně, klopotně líchou svou jdem’;

ale věř, je to zem boží!

Já nevím, proč jsi se zastavil. Zlákal tě západní nach,

z nějž soumrak se do kraje snáší?

Tesklivá krása tě zajala? Či v srdce ti napadl strach

našimi otčenáši?

Nevím, proč hlavu jsi nachýlil, proč se ti zajiskřil zrak,

a proč jsi sešel na scestí...

Viď, voda bublala na blízku, zazpíval večerní pták...

A ty jsi ucítil štěstí? –