Zastaveníčko.

Na hradě se pitka odbývá,

O závod rytíři pohár točí,

Snědá tvář se rýnským zardívá,

Ospale zpod řas mhourají oči.

Mnohý zpitoměl a s židle spad‘,

Mnohý starý zabiják již dřímá,

Jen pan hrabě, ač již není mlad,

Ještě číši v pevné dlani třímá.

Posavad je křepká jeho páž,

Jako mramor v starodávné kobce,

Podepřen zde sedí o palaš,

Jako socha na rytířské hrobce.

Slíčnou dcerušku má hradní pán,

Lásky neduhem mu těžce stůně;

Jako plachá laň snu prchá stan,

By na sadě posteskla si Luně.

Do noci se hýří na hradě,

Kraje nezdá se mít hlučná pitka;

Zatím dívčí srdce v zahradě

Nyje, toužně čeká na militka.

Haluze-li roní suchý list,

Stane a napnutě v dáli hledí;

Zazní-li nočního vánku svist,

Něžnou tvář jí trapná touha zbledí.

Kouzlem vábiti se hocha jme.

Když ponejprv kohout zakokrhá,

Rychle bílou lilji uškubne,

A list po listu potichu trhá.

Sotva poslední list dotrhne,

Na hlas zvolá: „Lile, Lile, Lile!“

Tu se v pláni řehot rozlehne –

Kynou ňádra, srdce bije čile.

Otevrou se dvířka zahradní,

Loubím kvapné kroky zašelestí,

Jakés sladké jméno sadem zní –

Zrůmění se tvář tou blahou věstí.

Švárný rytíř v bílém taláře,

Na přílbici černé péro věje,

Čacká hruď milostnou slastí vře,

Pádné rámě toužebně se chvěje.

Ohnivě se k sobě přivinou,

Jenom sobě žijí v době slastné,

V jeden sladký cit se rozplynou,

Jedním dechem dýše to dvé šťastné.

Měsíc pojeví se na nebi.

Černý kříž se mihne na taláru,

To kříž jeho muk a poroby,

Povinnosti, milostného žáru.

Zazní ve vzduchu bolestný hlas.

Rytíř bleskem zmizí v dáli šedé,

Poletuje kadeřavý vlas,

Jedním klusem ku klášteru jede.

Za ním lkavý větřík laškuje –

V sadě vzdychá spanilá děvice,

Vřelá rosa tvář mu svlažuje –

V sadě slzí milenky zřenice.

Do rána se hýří na hradě,

Kraje nezdá se mít hlučná pitka;

Zatím choré srdce v zahradě

Nyje, marně čeká na militka.