Zastaveníčko lesní.

Hle, v ssutině hrádku se zdvihá

tvář bílá v okénku;

ač jen se tam luna to míhá,

mním vidět dívenku.

A skrytě se pod okno stinné

pne doubec jako jun,

zpěv tichounký z haluzí line

jak z loutny chvějných strun.

Pruh paprsku oknem teď skmitá

jak bílé blánky jas.

Jun měsíčnou blánku tu chytá

a čte i líbá zas.

Však pozor, vy milostné děti,

ó běda, nebozí!

Hle, staré již mračno sem letí,

vám strašně zahrozí!

Tvář v okénku mizí, blesk plane,

hrom tříská dveřejí –

a s doubce tam pod oknem kane

pláč těžkých krůpějí.