Zastaveníčko na hrobě mé dcerušky!

V sadu plese labuť plove,

vodotrysk jí perly roní,

v kapli svojí jasmínové

klekání juž slavík zvoní;

šeřík hrozny květu spouští

z kyprých, srdcovitých listů,

po stezičkách ňadrem houští

noc od místa spěchá k místu.

Mé dítě drahé! –

Kéž píseň má se usmívá

do Tvého snění,

a složí na Tě křídla svá,

má dceruško, má knění!

Vše když vůkol klidně dřímá,

na Tebe já myslím zase,

jaký sen Tě v náruč jímá,

dítě moje zlatovlasé;

o mně-li Ti zkazku nese

v ňadra, jež chlad rovu studí?

marně srdce mé se třese,

v dumách jen dlíš na mé hrudi!

Mé dítě drahé!

Kéž píseň má se usmívá

do Tvého snění,

a složí na Tě křídla svá,

má dceruško, má knění!

hřímej, dřímej outlou růží

poloupuklým pod obalem,

co má stará prsa úží,

písní zvuč v Tvém růvku malém;

dřímej, dřímej, krásy pylem

památka Tvá budiž plna,

třebas čase ve zavilém

mne pohltí bouřná vlna!

Mé dítě drahé!

Kéž píseň má se usmívá

do Tvého snění,

a složí na Tě křídla svá,

má dceruško, má knění!