ZASTÁVKA.

To srázný let byl. Udýchaný kůň

se zarazil. Jak zřel bych v tmavou tůň,

zřím v minulost, kde se to rve a sváří.

Stůj, druhu, chvíli dumy v objetí,

cval ještě krátký, a již vpadne ti

do uzdy Stáří.

Víš, pamatuješ, jak jsme vyjeli?

Tak oba mladí a tak veselí!

Tu skutkem bylo hned, co byla vůle.

A dnes juž zvolna zvoní zpěv nám rtem:

Co chcem, kam jdem, svým snem a povzletem? –

Ultima Thule!

Hluk za námi. – Slyš, jak se vlní vzduch!

To potlesk byl a křik a slávy ruch,

já nevím, zda to nám platilo vskutku?

Což zmije syčeti jsi nepřeslech? –

Dost klidu! – Času není na oddech,

dál, nechť i v smutku!

Dál! – Jak jsme sobě řekli před lety.

Dál! – Snad nám sletí píseň na rety,

snad hořký vzdech jen! – Jedno, milý oři!

My věříme v sfer hudbu přesladkou,

nám přece nejsou hvězdy pohádkou,

jež z tmy se noří.

A jsou-li, nové nám juž v srdci hoří!