Zastřená budoucnosť.

V noc podzimní, a hrobovou, a mraznou,

jež zakryta je parami a stíny,

na tmavé cestě moje kroky váznou,

a v zamyšlení zírám do krajiny...

Jen šero všady, kam se zrak kol dívá,

a vichr smutný táhne alejemi,

v dál mizí celá kraje perspektiva

a mlha bílá sama skrývá zemi!

Jen v obzoru kdes na vzdálené pláni

se matně chvilkou plachá záře míhá,

jak život z oka, hruď kdy v umírání

se křečovitě v sledním taktu zdvihá...

Teď uhasla... a náhlý strach mne chvátí

a v ráz ustávám na své bludné pouti!

Mne připadlo, zda jak ta záře pláti

kdys v žití mám, či v něm tak uhasnouti? –