Zastřený obraz

Mám rád svou rodnou zemi,

z níž jako strom jsem vyrost

a jíž jsem vděčen za milost ducha

i za svůj plodný život,

jenž chce být sdílnou písní

a květem v sluneční záři.

Proč jako stesk šplounají tvé vlny, přátelská řeko,

kdo zarmoutil tě, háji na svahu k cestě,

kam odlétl tvůj rozmar, spanilá vísko?

Má mysl slyší,

jak volají pole a lesiny, hory

po rozptýlených svých dětech,

jak povídají o tom, co je domov,

kde rodné místo kvete vzpomínkami

a známé písně podřimují v skalách.

Vím, že se jaře zas vzchopíš, můj kraji,

že budeš bodrým junákem s perem za hor čapkou,

že opět budeme spolu hovořit spokojeně

o žírných lánech, které kypřili naši předci,

o dávných hradech, které pamatují Žižku,

o širém rozhledu s vrcholu Řípu,

s nějž zrak se hrouzí do minulosti,

z níž tryskala naše síla, leč i výstraha před nesvorností.

Jsem věrným tvým synem, má vlasti,

byť léta jsem prodléval v dáli,

to proto, bych získal zkušenost v světě

a lépe ti mohl sloužit a prospět.

Dnes vím, že se opásat musím

jen trpělivostí a prací,

bych oddaně pomáhal tobě

v tvých starostech, kolísavosti,

že musím raditi, léčit

a křisiti naději, víru

v tak mnohých srdcích a duších,

jež potkám obtížnou cestou

k lepšímu zítřku.