Zastři okénko!

Zastři rouškou okénko své v noci!

Měsíc po nebesích stoupá tiše,

do okénka hledí z hvězdné výše.

V směvnou jemu tvář jsem zíral němě,

sladké chtění rodilo se ve mně,

cítil jsem, jak v spící vnadnou tváři

celuje tě sladko stříbrnou svou září, –

zastři rouškou okénko své v noci.

Zastři rouškou okénko své v noci!

Měsíc zřel, jak bílá tvá je šíje,

slouchal tajně, jak ti srdce bije,

líbal ručku, líce ti a čelo,

líbal, kochal, až se k ránu mělo,

a tak vřelé jeho milování, –

loučiv se on plakal s rosou ranní!

Zastři rouškou okénko své v noci.