Zástup

Jde mlčky ulicí a chce být bezejmenný –

tlumeným jekotem se zajiká a vře...

Jdou muži zrytých čel – jdou rozvášněné ženy...

A zdá se vulkánem, než jícen otevře...

Zrak každý zapálen – a srdce mocně bijí,

jak před kovárnou tlukou kladiva...

Ulice zvoní tvrdou melodií –

ulice stará – hrůzou neživá...

Buď zdráva hlava, živo slovo svaté,

jež k vyšším cílům vznítilo váš šik,

žehnány buďte ruce rozepiaté –

a proklet násilník! –

Kam jdete, bratří? – Srdci chce se s vámi,

jak se skřivany letět do oblak...

Jakými chcete táhnout zahradami?

Jaké je heslo? – Jaký je váš znak?

Ulice duní... Tisíc jde rukou...

Slunce se prachem zatmívá...

Kročeje zvoní a srdce tlukou

jak před kovárnou kladiva...

Teď vidím v dálce nebe otevřené

a slyším hlahol z modrých měst –

brána jak duha obloukem se klene

na konci každé z lidských cest...

A ti, kdož jdou, jsou všichni jako jeden,

příbuzní gestem jsou si jako tvářemi,

a každý z nich byl hlasem srdce sveden

v království boží na zemi.

Neznají rodičů a dnů svých narození,

a není rozdílů a není hříchů v nich –

řeč jejich zní tak jako políbení

a jako tichý smích...

Ulice duní... Tisíc jde rukou...

Slunce se prachem zatmívá...

Kročeje zvoní a srdce tlukou

jak před kovárnou kladiva...

A nyní vidím! – Města propadají

v propasti žhoucí džeheny,

a kdož k nim jdou, všichni se objímají

silnými rameny...

Druh druha nepouští – a každý, hrůzou veden,

nad srázem staví potácivý krok,

úzkostí tváře podobní si jako jeden,

a každý myslí na lest, na úskok...

Jsou mimo zlo, a dobro vzdáleno jich,

jsou vyčerpaní, ochablí a mdlí,

co měli, zanechali v bojích,

v něž cestou upadli...

Jde zástup ulicí! Ne, nebraňte mu v chůzi...

Co v něm je na pochodu, nelze zastavit...

Nestavte proudu, nechcete-li hrůzy...

To není nepřítel – ni to, co zvete lid – –

Sám život, který milujete,

se tu dnes řítí ulicí...

Sem všichni, kteří mimo jdete!

Vy první, básníci!

Je třeba lásky! A je třeba znova

víc než kdy jindy prohřátého slova,

bratrských pocelů a objetí –

je třeba hesla, které zapálí a schvátí,

je třeba gesta, které zažehná a zvrátí

výkřiky prokletí...

Zem jako moře vzdouvá se a dme se...

Je chvíle přerodu... Ó, bratří, modleme se –

za svůj rod zkoušený, za jeho růst:

a kdo z nás nejčistší a srdce nejsvětější,

svůj kalich vezmi, strach náš ukonejši

a pádu nedopust! – – –