ZASVĚCENCŮM.

S mystickým ohněm nad bílými čely

a kolem skrání se zlatými věnci,

s meči, jež hmotu od života dělí,

z tmy věků stoupat zřím vás, Zasvěcenci!

V čas, kdy se duše rány otvírají

jak okna, do věčnosti proražená,

bolest se vůdcem stává k věcí taji

a v hymnus mění se hlas, který sténá.

Tu modrá noc jest jako lůno svaté,

zkad život věčný věčně vystupuje,

v závoje sedmery jenž halen zlaté,

v roh gigantický jitřní pozdrav duje.

A modrá záclona se otevírá;

tma v ebenové schodiště se mění,

po kterém bílí kněží všehomíra

jdou k síni velikého zasvěcení.

Jak černý proud když nese bílou pěnu,

jich bílé řízy září na ebenu,

co v černavých ploch matném zrcadle

zmírají teskně hvězdy zapadlé.

Vám prší k nohám jejich velké květy, –

ze zlata slzy, vyroněné v světy,

jež Parens Magna z bezdných očí svojich

v tmu plodnou roní v nekonečných rojích.

S kahanem stoupat zřím vás achátovým,

když růžová zář svítá nad sloupovím,

jež v dálkách omžených se matně bělá,

kde v duše tajemství se taví těla.

Tak neslyšně jdou vážné vaše kroky

a světy kolem vás se věčně mění,

co nezměněn váš pohled přehluboký

v slavného dění velkém zrcadlení.

Jak Pravdy paprsek vy protínáte hmotu, –

světla, jež hloubku bezdných srázů měří,

s nehnutým řádem božských Sefirotů,

kde cit je skeptikem a rozum věří.

Andělé výšek, hloubek Lucifeři,

vítězi časů, věků mučedníci,

synové myšlenky, jež nad světy se šeří,

Ó, slunce, nad platany vzcházející!

Vy, strážci života a těšitelé,

vy, duší vůdcové přes mrtvé moře,

s korunou trnů v povýšeném čele,

na člunu spasení, jejž nese hoře!

Vy titani! Ó, děti Promethea,

vášniví dobyvači Elysea,

králové azuru, básníci harmonie,

platÓnští milenci, v nichž věčný osud žije!

Já, který chvěje se a který zmírá,

před stopy vaše klekám posvěcené,

co vesmír v pokoře se otevírá

věštbě již od Stvoření naplněné!