ZÁTIŠÍ.

V Josefově domě v Nazaretě

rozhoštěn byl nadpozemský klid.

Z dílny myšlenkami k nebi letě

Josef pílel z latí branku sbít

a byl prodchnut slastí svrchovanou,

že má Spasitele pod ochranou.

Poblíž dveří před nizoučkým prahem

Maria len předla s kužele.

Nedbala v tom zaměstnání blahém

o Golgotě dumy utkvělé;

něžným kouzlem ruce její bílé

vábný výjev zastavoval v díle.

Malý Ježíš skývu chleba drobil

holubům, jichž houf se k němu slét’,

a tak milý dětství vděk mu zdobil

hlavu rusou, korálový ret,

že máť předení již nechávala,

by jej vroucně do náručí jala.

Zatím drobty sezobány všecky,

Ježíš neměl holubům co dát.

Zmizel z jeho tváře výraz dětský,

lehký mrak mu na čelo se klad’,

soucitu znak se strádáním tvorů –

božství blesklo z hošíkova zoru.

Jeho máti, která právě chtěla

zlíbati mu líčka růžená,

horoucí zas žádostí se chvěla

sklesnouti co nejníž v kolena

a jen jako člověk Bohu svému

klaněti se dítku milenému.