ZÁTIŠÍ.

V oněmnělých chodbách sirých údolí,

tam bloudím ve svém snění nejradši;

kde vánek v listí olší zápolí

a šero bývá hebké, nejsladčí.

Tam z rozvalin se plazí kradmé sny,

by strašili svým zjevem okolí,

když měsíc v plášti sešlý ponocný

vychází s lampou svojí do polí.

Tam naslouchám, jak vítr blouznivý

si hledá cestu mezi topoly,

a měsíc provází ho na nivy,

když s věže Noci půlnoc hlaholí.