ZÁTIŠÍ.

Zas ticho v statku, neboť trubačové

na návsi třikrát hlučně zatroubili,

a s klením sbírali se soldatové.

Tak odešli i ti, kdož tady byli.

Kol vozů jejich praskot zapadá sem

i píseň jejich cizí čtveračivá,

pak skotu řev, jenž srdcelomným hlasem

zpět teskně touží do rodného chlíva.

Je ticho v statku... Lenivě se válí

kouř v doškách střechy. Místy povyskočí

už rudý plamen. Bez pohnutí z dáli

ztrnulou hrůzou vyvalených očí

sem hledí hospodář, jenž visí tiše

na hruši u studny. A obnažena,

podlitin plna, s řezem v bílém břiše

na znaku na zápraží leží žena.

Na kůlu plotu nabodeno děcko.

Pes pod ním leží s přeraženým hřbetem,

výt nemá sil, zří tupě na to všecko.

A slunce hasne v slávě nad tím světem.